Nepovažuji se za básníka, protože jsem těch básní v životě zas až tak moc nenapsal. Pokusím se vám vysvětlit proč. Taková báseň není totiž vůbec jednoduchá věc. Musí se rýmovat a zároveň by její text měl dávat alespoň nějaký smysl. Takovou báseň nevymyslíte. Sedíte tři hodiny u stolu, tužka už je ze dvou třetin rozkousaná a na papíře je pouze první řádek zcela duchaplné básně, ke kterému se marně snažíte najít dějový rým. Taková báseň musí přijít. A potíž je právě v tom, kdy básně přicházejí.

Ani zvenku. Ne, nebojte se, nejsem zavřený. Aspoň zatím. Jenom žiji v domě, ve kterém se po jeho převodu do osobního vlastnictví začal projevovat intelekt jeho obyvatel. Dokud bydlíte v nájmu, můžete nadávat na majitele, OPBH nebo jiný úřad. Tragedie ale je, když je byt váš a vy si uvědomujete, že o věcech, které se dějí ve vašem bezprostředním okolí rozhodují lidé, se kterými sdílíte jeden dům.

Tentokrát už ne tak docela. Sotva jsem vystoupil na zastávce Novodvorská a uviděl hloučky scházejících se zájemců o slušné peníze za málo práce, měl jsem jasno. Domluvenou schůzku nebylo třeba dodržet. Přešel jsem na druhou stranu ulice a prvním busem uháněl k domovu. Stejně bych se jen ujistil o názvu firmy, řekl, že hodinovou přednášku znovu absolvovat nehodlám… a pak šel na ten autobus, tak jako teď.