Ze života básníkova

Nepovažuji se za básníka, protože jsem těch básní v životě zas až tak moc nenapsal. Pokusím se vám vysvětlit proč. Taková báseň není totiž vůbec jednoduchá věc. Musí se rýmovat a zároveň by její text měl dávat alespoň nějaký smysl. Takovou báseň nevymyslíte. Sedíte tři hodiny u stolu, tužka už je ze dvou třetin rozkousaná a na papíře je pouze první řádek zcela duchaplné básně, ke kterému se marně snažíte najít dějový rým. Taková báseň musí přijít. A potíž je právě v tom, kdy básně přicházejí. Možná je to u každého jinak, ale u mě básně přicházejí zásadně pozdě večer. Pravda párkrát se stalo, že při jízdě metrem či autobusem přišla báseň, kterou jsem, než jsem došel domů, zapomněl, ale většina básní přišla právě pozdě večer. Velmi pozdě večer. To máte tak. Ležím si už dvě, nebo tři hodiny v posteli, protože právě končí víkend a já mám jako obvykle přehozený biorytmus. Marně se snažím usnout, abych ráno neměl problém, který mám ostatně tak jako tak, ale takhle mám alespoň pocit, že za to nemůžu, a že se s tím nedá nic dělat. Ležím tedy dvě nebo tři hodiny v posteli, hlavou už mi prolétly všechny důležité myšlenky všech minulých i budoucích dní a já, když mám mysl konečně zcela vyprázdněnu, neboť již není jediné věci, na kterou by nebylo toho večera pomyšleno, začínám se dostávat do stavu polospánku. Stavu, který se ve všech polohách marně snažím navodit již zmíněné tři hodiny. A v tom to přijde! Báseň. Nejdřív tak nenápadně. Objeví se jeden rým, který by ve správném kontextu mohl být velmi výřečný, vtipný nebo tak něco. No co, takových rýmů už bylo, ke kterým jsem se marně celá odpoledne snažil najít vhodný kontext - těch tužek, co jsem kvůli nim snědl. Jenže teď se děje něco víc. Přicházejí další rýmy, které se k tomu prvnímu vhodně připojují zepředu i zezadu až jich je tolik, že stojí za to kvůli nim vstát. Musím se tedy zvednout ze své proleželé postele, čímž je stav polospánku definitivně pryč. Za značného vrzání - je totiž skoro půlnoc a každý, byť sebemenší zvuk, se díky nevrlým spolubydlícím i případným sousedům, zdá jakoby mnohokrát silnější než ve dne - usedám na židli u stolu a rozsvicím lampu. Další pecka - jestli já jsem raději neměl zůstat ležet. Jistě víte, jak to štípe, když jste dlouho ve tmě, a pak se najednou něco rozsvítí. A od vedle již slyším nějaké kroky. Ano není pochyb. Některý jeden z mých všech dvou rodičů se přichází zeptat, co se děje. Patrně z dávného zvyku, kdy mi v tuto dobu chodil vynadat, že jsem si svůj domácí úkol neudělal odpoledne, ale vzpomněl jsem si na něj až teď. Jenže doby prvních a druhých tříd jsou dávno pryč. Dnes už bych kvůli domácímu úkolu z postele nevstal. Odpovídám něco ve smyslu, že umění je neodkladná záležitost, a že ze sebe musíte vypudit všechny plody, když jste se před tím tři hodiny líbali s můzou. A rychle začínám čmárat na kus papíru báseň, než ji zapomenu. Tak hlavní myšlenka je zachycená, prsknu papír na stůl a jdu si lehnout. Ráno to ještě trochu poupravím.

Deset minut, čtvrt hodiny si ležím, když tu najednou mě z ničeho nic napadne nějaká úprava, nový verš, originální závěr básně, nebo něco podobného. Znovu se tedy zvednu a teď již po tmě dopisuji na papír těch pár nových slov. Sice je to pěkná čmáranice, písmena jsou dvakrát tak velká, ale snad si ráno vzpomenu, o co jde. Teď už si snad definitivně můžu lehnout. Čekají mě další tři hodiny intenzivního přemýšlení a převalování se v posteli. Doufám, že mě na jejich konci opět nenapadne báseň. Ve tři hodiny ráno bych takovéto atakování již nepovažoval za umění.

No a proto jsem těch básní napsal tak málo. Ono se to dá vydržet jednou za týden. Ale když to na vás přijde každý den, v době kdy chodíte do školy, tak se přece jen občas na báseň vykašlete. Ze začátku jsem také zkoušel jinou praktiku. Abych nemusel vstávat, báseň jsem si několikrát zopakoval, abych si ji do rána zapamatoval. Prd. Ráno jsem si tak maximálně vzpomněl, že jsem chtěl napsat nějakou báseň. Možná jsem se tak připravil o své nejlepší kusy. A tak mi zbylo jen těch pár braků poznamenaných pozdně večerní náladou, když člověk nemůže spát.