Šaty

Jak se tak někdy podaří,
stalo se tenkrát v předjaří
kus od mé chaty,
že při toulání po lese,
léčení těžké deprese,
potkal jsem šaty.

Měly dvouletou záruku
a chytily mě za ruku,
že chtějí jíti
a barvy byly rozpité
jako to na nich vyšité
hedvábné kvítí.

Aniž bych cokoli řekl,
prý abych si je oblékl
a vzal je s sebou,
že prý jsou velkou nadějí,
v zimě že dobře zahřejí
a v létě zebou.

Kdo za mě dotaz vyřeší,
zda mám se vzdáti přístřeší,
opustit chatu,
spousty dalších věcí se vzdát
a na předlouhý čas se stát
součástí šatů?

A tak jsem si je nahodil,
spoustu míst s nimi prochodil,
bylo to krásné,
však náhle v jednom pohoří,
jako když svíčka dohoří
a plamen zhasne.

A tak jsem po tom obratu
musel dál kráčet bez šatů,
smutný a nahý,
opuštěn běhat po lese,
nezištný na své adrese
na kraji Prahy.

Chtěl bych si lehnout do trávy,
odhodit šátek krvavý
a koukat vzhůru.
Jenom se dívat na mraky
a spatřit mezi oblaky
svou noční můru.

Přestat se toulat nahatý,
vrátit se zpátky do chaty
a splnit sliby,
však v prachu země přístěnku
teď marně hledám myšlenku,
která mi chybí.

V rohu se světlo mihotá,
dostal jsem dnes od života
zas další lekci.
Přišla mi zpráva od šatů,
že touží po mém návratu,
ale já nechci.