Pláč 

Pálí mě vlhko na rameni,
jak ulpívá na něm Tvůj pláč.
Kapky stékají po kameni
a děkují, když není zač. 

Jak moc se asi těšíš domů,
tak moc bych já zas zůstat chtěl,
chci poznat kmeny všech těch stromů,
na kterých náš pláč neulpěl. 

Má košile je promočená,
rukou Tě hladím po zádech,
hlavou mi běží Tvoje jména
a na hrudi cítím Tvůj dech. 

Sůl se mi vpíjí do košile
s láskou však hltám ten Tvůj pláč,
vždyť přešťasten jsem za ty chvíle,
kdy děkovat je proč i zač. 

Ani netušíš, jak mě mrzí,
že nespatřím Tě těch pár chvil,
doufal jsem, že je příliš brzy,
že potrvá to mnohem dýl.

Ani netušíš, jak mě mrzí,
že měsíc skončil jako nic.
V paměť si vrývám Tvoje slzy,
to kdybych nespatřil Tě víc.