Obava 

Na stole kniha leží,
zápisky myšlenky,
jak roky rychle běží,
jak vadnou pomněnky.
Bylo to skoro včera,
když měl jsem domácí vězení
a s lampou za včera
bolelo tvrzení,
že musím poslouchat
rodičů, představených
a mlčky naslouchat
proslovů nesmyslných.
Čas ale rychle běžel,
nechal vše za sebou,
kdy na lůžku jsem ležel,
má lásko, s Tebou.
I Ty jsi pryč.
Už přišlo na mně stáří
v světnici lampa září
a v dírce vězí klíč.
Čas neúprosně odnes,
nechtěl ni chvíli stát,
což budu mu až po dnes
bytostně vyčítat.
Než užil jsem si dětství,
ten kliduplný věk,
tak přišlo na mě dědství,
zlá doba vzpomínek.
Čas totiž rychle běží,
aniž by chvíli stál
a najednou tu leží,
kdo dřív kopanou hrál.
Už nemůže se pohnout,
ani moc nemluví
i jazyk těžko ohnout,
když třeba promluvy.
Už zbývá jen pár chvil
epochy ohyzdné.
Pryč, kde jsem dříve byl
a nyní ležím zde
na sedmém lůžku v áčku,
za oknem mňouká kotě.
Napojen na kapačku
- drží mě při životě -
a vyzáblý jak chrt
vzpomenu při snídani,
že hrozná není smrt;
hrozné je – umírání.