Modrá, nikoli zelená planeta?

„Kdo je zodpovědný za zmizení ledovců ze Šumavy a Krkonoš? Lid popelnicových polí?” (Karel Kříž)

V poslední době jsem od několika lidí slyšel vyjádření, že Václav Klaus je blázen, protože napsal knihu o tom, že neexistuje globální oteplování. Tito lidé - ať už z nedostatku času nebo z pouhé averze k autorovi - evidentně knihu nečetli. Právě jim je určena tato krátká recenze, aby při kritice měli alespoň základní představu, o čem mluví.

Václav Klaus nezpochybňuje existenci globálního oteplování, zpochybňuje pouze souvislost mezi ním a lidskou činností. Upozorňuje na to, že katastrofické scénáře, varující před nebezpečím globálního oteplování, mohou být založeny na úmyslně zkreslených údajích. Celá kniha je pak namířena zejména proti environmentalismu, který si, podle Klause, ochranu životního prostředí bere pouze jako záminku k potlačování lidské svobody.

V několika kapitolách se autor snaží nastínit základní témata, týkající se ochrany životního prostředí, a upozornit na účelové výklady, které bývají s těmito tématy spojovány.

V otázce ochrany životního prostředí upozorňuje Klaus na to, že ke změnám krajiny dochází odnepaměti, a že např. na našem území bychom nějakou původní krajinu již jen těžko hledali. Ve skutečnosti se tudíž nejedná ani tak o ochranu přírody jako spíš o ochranu jistého lidského výtvoru. V této souvislosti je nutno si přiznat, že i naše výpravy nesměřují ve skutečnosti do lesů, ale spíše do smrkových polí a tím pádem vyvstává zajímavá otázka, co vlastně znamená jejich ochrana.

„Celé dějiny naší planety, stav a tvar souše, vodstva, struktura živočišných a rostlinných druhů, vývoj atmosféry atd. jsou předmětem permanentního procesu změn, vyvolaných jak složitými endogenními přírodními mechanizmy, tak i námi neovlivnitelnými faktory exogenními, které jsou - jako např. působení Slunce - zcela mimo náš jakýkoli dosah.

V posledních několika tisících let se jedním z faktorů způsobujících tyto změny mimo veškerou pochybnost stal i člověk. Díky jeho chování došlo k zásadním změnám v charakteru krajiny, v rozšíření živočišných a rostlinných druhů, k dílčím klimatickým změnám. Přitom je ovšem stále velmi nejasné, jak významný skutečný vliv člověka na proběhnuvší změny - s výjimkou změn lokálních - byl (a je). Uplatnila-li by se současná kritéria environmentalistů např. na jednotlivé historické etapy vývoje lidstva, museli bychom asi říci, že jsme svědky a viníky permanentní ekologické katastrofy, která změnila původní biotopy v kulturní krajinu, která vytlačila existující flóru a faunu a nahradila ji zemědělskými kulturami, která způsobila klimatické změny (zavlažováním, nebo naopak šířením pouští deforestací a vypásáním vegetace), atd. Zdravý rozum nám však říká, abychom to nedělali. Vykácení pralesů na našem území bylo z dnešního pohledu environmentalistů jistě strašlivou ekologickou katastrofou, ale jejich nahrazení nás dnes obklopující kulturní krajinou vytvořilo krajinu jinou, a přiznejme si, že ta je - nejen z estetického hlediska více než přijatelnou náhradou.”

Klaus píše také o tom, že každá změna má jak své kladné, tak i své záporné stránky. A tak zatímco něčemu (např. některým rostlinným a živočišným druhům) škodí, něčemu jinému zase prospívá.

„Neexistují např. žádná kritéria, proč má na tom či onom území být překážkou lidské činnosti existence živočišných druhů, které se na toto území rozšířily až poté, co člověk charakter tamní krajiny v uplynulých staletích změnil

Environmentalisté ignorují i ten fakt, že ve stejném pohybu jako člověk, který stále hledá a vytváří vhodné podmínky pro svůj život, je i příroda. Zatímco pro jedny druhy živočichů a rostlin se činností člověka podmínky zhoršují, pro jiné naopak vhodné podmínky vznikají a příroda sama se těmto změnám velmi pružně přizpůsobuje.”

Otázkou spíše etickou ovšem zůstává, zda právě člověk má právo učinit rozhodnutí, které druhy mají žít, a které nikoli.

V jedné z kapitol knihy se V. Klaus věnuje jednomu z, podle něj neoprávněných, varování environmentalistů, týkajícího se vyčerpatelnosti zdrojů. Upozorňuje, že v minulosti docházelo k neopodstatněným upozorňováním ze strany environmentalistů, že energetické zdroje jako uhlí, plyn, ropa a další již budou brzy vyčerpány a nebude za ně náhrada. Na ekonomických principech ukazuje, že vzácné zdroje jsou „nevyčerpatelné”, protože pokles jejich zásob značně zvyšuje jejich cenu a to vede k hledání jejich levnějších substitutů.

Domnívám se, že tyto - byť patrně správné - argumenty však míří do nesprávného místa. Myslím, že ochráncům životního prostředí nejde ani tak o to, aby zdroje nebyly vyčerpány jako spíš o to, že samotné jejich čerpání způsobuje ekologické zátěže.

V dalších částech knihy se pak autor zabývá skutečným vlivem člověka na klimatické změny. Ukazuje, že ke klimatickým změnám - a mnohdy výraznějším než dnes - docházelo v celé historii naší planety, tedy i v dobách, kdy je člověk nemohl jakýmkoli způsobem ovlivnit. Tím se snaží upozornit na to, že vliv člověka na současné oteplování není zcela jednoznačně prokazatelný. Navíc podle něj nejsou zcela předpověditelné ani dopady těchto změn, které navíc budoucí generace, nacházející se ve zcela jiné situaci, budou hodnotit úplně jinak, než my z našeho dnešního pohledu. Opět upozorňuje na to, že každá změna přináší jak klady, tak zápory a snaží se čtenáře přesvědčit, že výsledné kladné efekty mohou převýšit ty záporné.

„Je odhadováno, že i přes regulaci pesticidů dochází v USA ročně zhruba k dvaceti úmrtím na rakovinu z důvodu jejich reziduí v potravinách. Plně zakázat pesticidy tedy zachrání 20 lidských životů ročně. Zvýšení nákladů na pěstování ovoce a zeleniny (bez pesticidů) zvýší jejich ceny a sníží spotřebu minimálně o 10 - 15 % s odhadem, že to zvýší počet úmrtí na rakovinu o 26 000 ročně. Poměr 20 ku 26 000 je velmi výmluvný.

Podobně se dá uvažovat o působení zvýšení teplot. Odhady říkají, že ve Velké Británii může být kolem roku 2050 o 2000 úmrtí ročně z vedra více. Současně je odhadováno, že bude o 20 000 úmrtí z chladu méně.”

„Bude eventuální oteplování výhodou či nevýhodou? Ukazuje se, že někomu bude ku prospěchu, někomu ke škodě. Zvýšení hladiny moří může být hrozivé pro obyvatele onoho tichomořského ostrůvku, o němž tak přesvědčivě píše M. Crichton ve své „fiction”, ale zvýšení teploty může vést k tomu, že bude obyvatelná obrovská část Sibiře, která je rozlohou mnohotisíckrát větší.”

Těžko se k těmto výrokům vyjádřit. Po čistě technické stránce mají svou logiku, avšak zdají se být až krajně nehumánní, neboť s lidmi se v nich zachází jako s pouhými položkami ve skladu.

Dále se pak Klaus vymezuje vůči některým opatřením, např. Kjótskému protokolu, když tvrdí, že tato opatření mohou oteplování pouze nepatrně oddálit, nikoli však zastavit. K jeho zastavení by podle něj bylo potřeba tak velkých zásahů a omezení ve spotřebě, která nejsou realizovatelná.

Celkově kniha rozhodně nevyznívá proti ochraně životního prostředí nebo proti omezování spotřeby a plýtvání. Pouze se důrazně ohrazuje proti radikálním „ekologickým” opatřením, která omezují lidskou svobodu a jejichž výsledný efekt navíc není zcela jasný.

Myslím, že mezi neradikálním ochráncem životního prostředí a myšlenkami uvedenými v knize nedochází ke sporu. Kniha se může stát podnětem mnoha zajímavých zamyšlení. Každopádně se mi nezdá být tak kontroverzní, jak se o ní často tvrdí. Čtenář si z ní může odnést ponaučení, že: ke změnám životního prostředí a klimatu docházelo vždy, příčiny ani důsledky současných změn nejsou stoprocentně jasné a stejně tak výsledky radikálních „ekologických” opatření. Rozhodně se však nevzdá třídění odpadu, úsporných zařízení a šetrného chování k přírodě.