Podám Ti ruku 

Vítr ohýbá větve buků
a Ty jako už dvěstěkrát
ztrácíš svou sílu, dám Ti ruku,
budeš-li o to ještě stát.

Asi to bolí, bolí k pláči,
však křik se do úst nechce drát
a já nevěřím, že Ti stačí
vědět, že někdo má Tě rád.

V ústech máš asi hořkou pachuť
a lehce se Ti chvěje hlas.
To všechno jenom z toho strachu,
že nevrátíš se mezi nás.

Těšíš se však na ten svůj návrat
a připravený máš svůj kroj,
i když je těžké nepřestávat,
nevzdáváš ten svůj marný boj.

Tolik moc věříš v uzdravení,
však není k němu, není sil
a naděje už žádná není,
že doženeme ten náš cíl.

Až dojde k tomu poslednímu,
budeš mít tváře jako led,
zůstanu ještě půlhodinu,
podám Ti ruku naposled.