Heslovité základní údaje o své osobě jsem vyplnil na stránce O autorovi. Abyste si mohli udělat lepší představu o tom, s kým máte tu čest, přikládám ještě slovo nakladatele a rozhovor, který byl součástí knižního vydání mé sbírky Vzpomínka na les.

Zmíněné vyprávění, které se jmenuje Ze života básníkova, můžete nalézt v sekci Články.

Rozhovor jsem zkrátil o otázky, které se vztahovaly přímo ke sbírce Vzpomínka na les - ty si mohou zájemci přečíst přímo tam.

Pro úplnost připomínám, že rozhovor vznikl v roce 2005 a některé v něm uvedené věci nemusí být již zcela aktuální.

Slovo nakladatele

Hlavním důvodem, proč se mi líbí Čonkinova tvorba, je dokonalá harmonie mezi jeho poezií a životem. Jenže to ze samotné básně nevyčtete. Může se Vám líbit rým, rytmus a vybraná slova, ale já si myslím, že to je jen jeden rozměr poezie. Báseň je plnější, když se dozvíme více o autorovi a souvislostech vzniku jeho díla. To jsou ale poměrně vysoké nároky. Domnívám se, že takovýmto způsobem si za život můžeme přečíst jen několik sbírek poezie, protože jednoduše jednota toho, jak se žije, a toho, co se říká, není žádnou samozřejmostí.

Aby tato sbírka básní splňovala tyto mé vysoké nároky, je nezbytné nyní doplnit několik příloh. První přílohou je Čonkinovo vyprávění, ve kterém popisuje, jak k němu přichází básně. Druhou přílohou je pak poměrně obsáhlý rozhovor, v němž jsem se snažil dozvědět, co nejvíce o souvislostech vzniku této sbírky. Na závěr jsem umístil doplňující soupis všech doposud zveřejněných děl.

Tomáš Síbek - „nakladatel“

Rozhovor

Čonkine, hned v úvodu bych se tě chtěl zeptat, jak bys sám sebe popsal někomu, kdo tě nezná. Jaké rysy jsou podle tebe pro tebe charakteristické?

To je vždycky těžké. Popravdě řečeno nemám moc rád takové ty chvíle, kdy člověk někam přijde a první věta zní: „Tak teď nám o sobě něco řekněte.“ Myslím, že některé věci by se člověk měl dozvědět, až když mě alespoň trochu zná. A já jeho, protože takhle nikdy nevím, co je pro něj zajímavé nebo důležité a nechci nikoho zdržovat výkladem něčeho, co ho vůbec nezajímá. Spíš než co bych mu řekl, bych se tedy ptal, co by možná měl vědět.

Vynechám-li takové ty základní věci, jako jméno, bydliště, datum narození, škola atd., pak asi nejdůležitější je moje činnost v oddíle. Té se věnuji již poměrně dlouho, i když teprve v poslední době je velmi intenzivní.

Jako student „filmové“ školy, by mezi mé zájmy měl patřit film, i když tady je třeba dodat, že většinu významných filmů, ať již z hlediska uměleckého, nebo technologického, jsem vůbec neviděl, protože na televizi se dívám málo a dívám-li se, pak téměř výhradně na českou tvorbu. Do kina se dostanu průměrně jednou za rok, zpravidla když natočí film některý z mých oblíbených českých režisérů. Film mě zajímá spíše z tvůrčí strany, než že bych byl nějaký znalec toho, co už bylo natočeno. Dříve patřila mezi mé zájmy ještě železniční a městská hromadná doprava, ale ta v poslední době ustupuje do pozadí. Vracím se k tomu jen příležitostně. Z hudby poslouchám převážně folk, i když v posledních letech se nebráním ani jiným stylům, pokud mě konkrétní skladba nebo autor něčím zaujme. No a samozřejmě psaní, i když to bych asi neřadil mezi své zájmy. Píšu, když je o čem psát, a když je nápad. Psát se nedá ze zájmu, z pouhé potřeby psát. Většinou z toho nevznikne nic dobrého. Někdy mě baví práce s již hotovými díly, ale samotné psaní je spíš jakási samozřejmá součást mého života (jako když třeba člověk chodí na záchod, nebo do školy), než že by to byl vyloženě zájem. Myslím, že do odpovědi na Tvou otázku patří také něco o charakteru. Na to by ses ale měl zeptat spíš někoho, kdo mě dobře zná. Sám to můžu těžko hodnotit. Snad jen, že neznám špatnou náladu. Každá nálada je pro mě dobrá. Stejně jako radost i smutek, zlost, to všechno jsou nálady, které v sobě mají kus něčeho dobrého. Nesmí jich být příliš a nesmí trvat pořád, ale to platí i o náladách, které se obecně považují za dobré. Někdy se mi stává, že pocítím nedostatek některé nálady. Vzpomínám pak třeba na smutné události svého života, i když bych nemusel.

Snažím se brát věci tak, jak jsou. Jen máloco v životě se dá považovat za katastrofu. Když třeba neteče voda, pozoruji ostatní lidi, jak z toho dělají tragédii a nadávají, jak jim tohle může někdo udělat. Já si vzpomenu, že ještě před několika desítkami let se chodilo pro vodu do studně a před pár stovkami let nikoho ani nenapadlo, že by měl koupelnu s vanou a v ní kohoutek. I když je pravda, že vyspělé civilizace znaly vodovod ještě před naším letopočtem. Myslím, že je zbytečné kazit si náladu něčím, co se stejně nedá ovlivnit a kromě momentální menší pohody a větší námahy to nic neznamená. Řekl bych, že v soudobé společnosti jsou mnohem závažnější problémy, než to, že zrovna někde neteče voda, nebo nejde topení. Mám rád smysl pro humor. Alespoň ten ve skutečném životě, protože ten televizní se v poslední době často redukuje na primitivní pubertální narážky. A lidstvo se jimi nechá krmit a ještě je tupě opakuje. Snad proto, že se samo na nic lepšího nezmůže. Ve skutečném životě je to jinak. I když humor není vždycky zrovna dvakrát inteligentní, naráží na okamžité dění a dokáže zlepšit náladu i v napjaté situaci. Vznikají pak neopakovatelné momenty, které ani mnohdy nelze zaznamenat nebo reprodukovat, ale v danou chvíli jsou naprosto dokonalé. Musím říct, že humor nacházím téměř všude. Možná je to dáno i Krhútstvím, že se mnohdy dokážu smát v situacích, kdy už ostatní tuhnou. Nevím, jak to bere člověk, který mě dobře nezná. Možná to může působit, že zlehčuji vážnou věc, ale některé situace jsou tak neřešitelné, že stejně nezbývá, než se smát.

Poslední věc, kterou bych řekl, je že se snažím dodržovat slovo. Pokud to jde, tak úplně přesně, protože nemám rád, když to někdo nedělá. Když se s někým na něčem domluvím, chci aby to dodržel a stejně tak to musím dělat i já. Pokud to někdo nedokáže, zkusím to dvakrát a potřetí se už na něj s ničím neobracím. Nemá to pro mě smysl.

To je tak krátce k těm rysům. Určitě by se toho našlo víc, ale teď mě hned nic nenapadá. Někdo jiný by to možná dokázal líp. Popsat sám sebe je hrozně těžké.

Ty sám míříš do lůna přírody téměř pravidelně jednou za čtrnáct dnů v rámci oddílové výpravy s Krhúty. U tvé předešlé sbírky „Do slova a do písmene“ jsem si všiml, že jsi některé básně napsal přímo na výpravě. Jestli se nepletu, zde tomu tak není, přestože tématicky má „Vzpomínka na les“ k výpravám blíž. Proč? Nebyly snad tvé zážitky z výprav jedním z pramenů inspirace?

Těch básní, které vznikly na výpravě zase tolik není. Nejsou tam na to vhodné podmínky a často ani čas a nálada. Básně vzniklé přímo na výpravě bych skoro řadil ke vzácnostem. To spíš vzniklo pár básní na táboře. Ale zážitky z výprav jistě patří do části inspirace, protože s oddílem se pořád dostanu do přírody nejčastěji. Jak už jsem řekl, tato sbírka vznikala právě v době odloučení od přírody, kdy se zážitky z výprav nahrnuly do mé mysli. Málokdy se podaří pramen inspirace zpracovat ještě v době jeho trvání. Psát o výpravě v době, kdy žádná není, mi přijde přirozené. Člověk často myslí a píše o tom, co zrovna nemá.

V tvé sbírce mě překvapilo velké zastoupení prvku vody (viz básně Jez; Jezero; Moře; Potok; Ráno u řeky; Vodopád). Máš tedy k vodě nějaký intenzivnější vztah než k ostatním přírodním prvkům?

Kdyby mě zkoumali psychologové, nejspíš by nějaký podvědomý důvod našli. Když jsem byl malý, měl jsem vodu a koupání rád. Plavání je jeden z mála sportů, který jakž takž ovládám. Dodnes umím poměrně dobře plavat a v době, kdy jsem ještě chodil plavat pravidelně, myslím můžu říct, že jsem to uměl i dost slušně. Dnes už to neplatí, ale nějaký podvědomý vztah k vodě ve mně možná zůstal. Svůj podíl na tom mohlo mít i již zmíněné horko. Ale žádný záměr v tom není. Uvědomil jsem si to teprve, když jsem slyšel Tvou otázku. Když o tom teď přemýšlím, uvědomuji si, že existuje ještě celá řada jiných přírodních motivů. Takže není vyloučeno, že až mě to v srpnu zas chytne, tak vydám doplněné vydání. Několik básní jsem již ostatně napsal.

Přestože je sbírka především o tvém vztahu k přírodě, je většina kusů napsána v Praze. Jaký k ní máš vztah? Je to pro tebe pouze nutné zlo - žít ve městě - nebo Prahu vnímáš i pozitivně?

Rozhodně ji vnímám i pozitivně. Čím jsem starší, tím víc si dokážu uvědomit, že je to krásné město. Když mám čas a chuť, snažím se procházet historickým centrem a dívat se na něj očima cizince. Tak jako bych sám přišel do neznámého města. Když tudy člověk prochází denně, zvykne si plno věcí nevnímat, vidí jen úzký pruh chodníku před sebou. Ale když si to uvědomí a dokáže se rozhlédnout kolem sebe, všechno vypadá úplně jinak. Staré Město a Malá Strana mají spoustu zajímavých zákoutí a úzkých, tajemných uliček. Zrovna nedávno jsem měl příležitost téměř celé centrum důkladně prochodit.

I okraje Prahy mají svá zajímavá místa. Zjistil jsem, že když zatoužím po přírodě, stačí dojet na některou konečnou metra a kousek odtud se člověk dostane do jiného světa. Stačí pak ujít pár kilometrů a stojíte na místě, o kterém byste neřekli, že leží v podstatě ve městě. Polní cesty tu vypadají jako kdekoliv jinde mezi vesnicemi. A nakonec i na samotných sídlištích se dají najít zajímavé věci. Naučil jsem se tady žít. Myslím, že bych se sice rád odstěhoval někam do přírody, daleko od lidí, kteří by ji stačili znečistit a zničit, ale musel bych se sem vracet. Mám pocit, že člověk, který se ve městě narodil, nemůže bez něj dlouhodobě žít, stejně jako bez přírody, pokud si na ni zvykne. Jsou chvíle, kdy bych dokázal v jediném okamžiku se sbalit a beze slova zmizet někam z dosahu civilizace. Pak město skutečně vnímám jen jako zlo. To proto, že se ho v danou chvíli nemohu zbavit. Vždycky si na něj ale zase zvyknu. Hodně záleží na kolektivu. Ze zkušeností z táborů vím, že dokážu bez města vydržet měsíc a nikdy se mi odtamtud nechce odjíždět. Jsem přesvědčen, že bych tak dokázal žít rok i déle. Když ale pocítím potřebu okamžitě vypadnout z města, abych si pročistil hlavu, stačil by mi k tomu nejspíš i víkend. Být v přírodě sám je krásné, ale ze své podstaty bych to nevydržel dlouho. Měl-li bych být dlouhodobě sám, asi bych obě místa střídal. Podle momentální nálady.

Zajímalo by mě, jestli máš nějaké básnické vzory. Jsou nějací autoři, kteří tě ovlivnili stěžejně?

Abych řekl pravdu, poezii moc nečtu. Stejně jako u filmu zde platí, že se zabývám především tvorbou, bez nějaké přílišné znalosti ostatních autorů – a kdybych byl nějaká osobnost, tak bych teď dodal: za což možná sklidím kritiku. Když vynechám nějaké dětské básničky, tak první poezie, kterou jsem sám vyhledal a přečetl byla poezie Karla Kryla. To je také jediný autor, jehož poezii jsem přečetl v podstatě kompletně celou. A v první fázi své tvorby jsem se jí nechal inspirovat. Do tohoto období patří například báseň Obava nebo Terezín, později pak ještě Povodeň, kde jsem využil podobně jako Kryl volné stavby veršů. K tomuto typu poezie jsem se občas vracel i později, ale již ne s takovou intenzitou. Co mi od něj zůstalo a co je patrné spíše v jeho písňových textech, jsou velmi přesné verše. Ty využívá i ve svých básních, ovšem tady je někdy obtížné je rozpoznat, protože díky volné stavbě bývají některé rýmy od sebe tak vzdálené, že se v nich čtenář snadno dezorientuje a ztratí. Proto tato poezie zní lépe, je-li dobře recitovaná. Z dalších děl jsem pak přečetl něco od Františka Gellnera. Vzpomínám si na báseň, která se možná jmenovala Pohár (nejsem si ale úplně jistý, byl tam ústřední verš Jsem pohár, který přetéká) a samozřejmě dílo Po nás ať přijde potopa. U ostatních básníků jsem se většinou zmohl jen na ukázky v čítankách, i když i ty mi často stačily k inspiraci. Určitě bych chtěl jmenovat ještě Jaromíra Nohavicu, který je dle mého názoru velký básník, ale mou tvorbu neovlivnil, protože jeho básně mají melodii, zatímco já takovou možnost nemám. A ještě bych dodal Karla Plíhala, jehož krátké básničky jsou nezapomenutelné. Mou tvorbu však, bohužel, také neovlivnily, protože tento typ poezie se mi nedaří, i když sám nevím proč.

Že bych měl nějaké básnické vzory, to nemohu říct. Vyjmenoval jsem pár básníků, jejichž tvorba se mi líbí, a kteří mě tedy ovlivnili v životě, ale netroufám si tvrdit, že by měli vliv přímo na mou tvorbu. Nějaké podvědomé vazby tam samozřejmě budou, protože každé dílo vzniká jen přeměnou toho, co už člověk někde viděl a slyšel. Nemohu ale říct, že bych se snažil přímo na někoho navazovat, nebo ho napodobovat. Poezie se mi líbí, když má pravidelné nebo alespoň přehledné a přesné verše. Básně, které se nerýmují, se mi špatně čtou. Když nemají melodiku, většinou se v nich ztrácím a uniknou mi hlavní myšlenky. Stravitelnější jsou pro mě básně, z nichž si díky dobrému rýmování zapamatuji některé verše a ty pak evokují nějaké myšlenky nebo pocity. Proto se i ve svých básních často snažím o pravidelnost – popravdě řečeno lépe se mi tak i píšou a dost se bráním tomu, abych někde musel použít nepřesný verš.

Měl-li bych se vyjádřit k tomu, co mě ovlivňuje v tvorbě, rozdělil bych to na několik částí. U většiny básní je to obyčejná básnická melodika a přesný rým, o kterém jsem se už vyjádřil. Dobře se taky píše na melodie. Občas mi utkví v hlavě nějaká písnička a začne mě na ni napadat vlastní text. Melodii pak časem zapomenu, a tak vznikne báseň. Dalo by se říct, že si pro psaní některých básní půjčuji hudbu. Na hudbu se vůbec dobře píše. Daří se mi zbavit se zmíněných přesných veršů. Někdy je to ale spíš na škodu, protože text pak zní dobře jenom v souvislosti s původní melodií. Když se z něj stane báseň, tak nepřesný verš bije do očí. Kdybych měl hudební nadání, asi by mě bavilo psát písně.

Ke sbírce „Vzpomínka na les“ jsem připojil do příloh i tvé vyprávění „Ze života básníkova“, kde popisuješ zrod tvých básní. Ještě pořád platíš za každou svou věc spánkovým deficitem?

Tohle už je hodně starý článek. Alespoň v měřítkách mého „básnického“ života, i když stále platí jeho první věta, že se nepovažuji za básníka. Vznikl ještě v době, kdy jsem s veršováním začínal a to výhradně v rámci oddílu. Do oddílového časopisu byl také tento článek určen. Pravda je, že k obdobím mé tvorby patří stále večer. Je to dáno tím, že přes den jsem ve škole, nebo někde jinde a pořád něco dělám. Na vymýšlení veršů tak zpravidla nebývá čas. Teprve večer, když ukončím činnost a všechno se uklidní, může přijít na řadu skládání básní, je-li na to správná nálada. Verše mě pak často napadají v koupelně při sprchování nebo čištění zubů. V noci již nepíšu tak často. Událostí kolem mě je v poslední době tolik, že při večerním přemýšlení o nich už většinou nestačí dojít na verše. Básně píšu buď před tím než si jdu lehnout, nebo vůbec. Navíc jsem se naučil tak trochu „pracovat“, takže když už kvůli nějakému verši vstanu, dopíšu báseň většinou celou na jeden zátah. To i proto, že nechám-li si nějaké verše rozepsané delší dobu, ztratí se mezitím pro ně typická nálada, kterou už nedokážu navodit a báseň tak zpravidla nikdy nedokončím. Důvodů spánkového deficitu je v poslední době tolik, že psaní básní se mezi nimi hravě ztratí. Pravda je, že kdybych před spaním nepsal básně, šel bych si lehnout o něco dříve. Občas se stane, že kvůli básni i vstanu z postele, ale rozhodně už to nebývá každý den, jak píšu v tom článku.

otázky kladl Tomáš Síbek v Praze v lednu 2005