Zkouška dospělosti

30. Červenec 2009 - 15:51

Už přes dva roky mi leží v šuplíku Zkouška dospělosti. Je to delší povídka, jejímž psaním jsem si krátil dlouhé chvíle jara před maturitou. Po dokončení už jsem se k ní nedostal a zatím nevím, co s ní dál, takže nabízím jenom dvě krátké ukázky.


Za chvíli už jsem stál na autobusovém nádraží ve frontě, která se zdála být bez konce.

Dobrý den, prosím vás, kdo je tady poslední?“

„Asi ty, ne?“ ozvalo se z davu.

„No jo, děkuju,“ řekl jsem.

„To musíte, mladý pane, dozadu,“ ujala se mě nějaká babička a ukázala za sebe. Vyrazil jsem tím směrem podél fronty.

„Jak je to ještě daleko?“ dostal jsem ze sebe.

„Dva…“ zaslechl jsem cosi.

„Dva kilometry?“ hlava se mi zatočila. Jednou nohou jsem stál ve frontě a zbytkem těla se opíral o zábradlí. Nebylo mi právě nejlépe, takže jsem se celkem těšil, až se usadím v pohodlném autobusu. Ten však stále nepřijížděl a já ho proklínal za to, že navyšuje mé, již tak bezmála půldenní, zpoždění.

Chvíli na to se ve stanici objevil červený třídveřový autobus. Ještě být nízkopodlažní a věřil bych, že ho přistavili speciálně kvůli mně. Jenže nepřistavili. Fronta se začala soukat dovnitř a během minuty obsadila těch pár sedadel, co tam bylo. Roztřesenýma rukama jsem zaplatil jízdenku a pak se zhroutil na zem v prostoru pro kočárky. Řešil jsem zásadní dilema, jak si co nejlépe zkrátit útrpnou cestu, připomínající svým charakterem spíše jízdu na horské dráze, a zároveň neusnout, abych nepřejel. Všechno se ale vyřešilo samo.

Cokoli se může pokazit…

Zpočátku jsem nevěřil, že by se mé neštěstí mohlo ještě zvětšit. Ale důchodce, který do mě začal zběsile šťouchat holí, mě přesvědčil o tom, že mohlo. Nejdřív jsem si myslel, že chce uvolnit místo k sezení. Pak jsem si ale uvědomil, že sedím na zemi, a že je vedle mě volno. Musel jsem se hodně koncentrovat, abych začal souvisle vnímat jeho slova a z nich zjistil, že mě má za bezdomovce a jako bývalý revizor se mě snaží vykázat z přepravního prostoru. Mít na to sílu, vyhodil bych mu tu hůl v nejbližší zastávce ven. Jenže jsem sílu neměl, a tak jsem se zvolna smiřoval s tím, že zahynu, proboden touto zákeřnou francouzskou zbraní.

Stav autobusu nebyl uspokojivý a pomalu jsem přestával věřit, že by někdy mohl dojet do mé cílové stanice. Pod zadkem jsem si křečovitě držel poklop, který při každé zatáčce zběsile ujížděl všemi směry a při každém rozjezdu jsem se modlil, aby se mi převodovka nezakousla do zadku. O nic lépe než autobus na tom nebyl ani řidič. Taky jel po této trase poprvé, a že by měl tušení, kde se nacházejí zastávky, o tom jsme si oba mohli nechat jenom zdát. Ale vlastně nemohli. Já ze strachu, abych nepřejel, a i řidič měl své důvody k tomu si nezdřímnout.

Dlouho před cílovou stanicí jsem se začal sbírat z podlahy. Stihl jsem to tak akorát, ale moje obavy z přejetí byly zbytečné. Řidič si totiž zastávky vůbec nevšiml a teprve po třech dalších vesnicích se mě zeptal, jestli náhodou nechci vystupovat. Odpověděl jsem, že ne, že u těch dveří stojím jen tak pro zábavu. Tak mě odvezl ještě o stanici dál.


Toho večera jsem se toho dozvěděl víc, než jsem sám chtěl a asi i víc, než chtěl Tomáš. Když jsme se vraceli domů, tak už Adéla nejen hodně mluvila, ale taky hlasitě zpívala. Můžu na sebe být pyšný – jsem možná jediný člověk na světě, který ji slyšel zpívat. A musím uznat, že zpívá hezky. Zato nohy jí už moc nesloužily, takže jsem s ní musel kráčet v pevném objetí a doprovodit ji až domů.

Nechápu, jak v tuhle noční hodinu může někdo venčit psy. Na chodníku před sebou jsem nejprve zahlédl dvě dogy, a když jsem dojel pohledem na konec jejich vodítek, spatřil jsem i Alici. Tvářila se, jako kdyby mě nachytala na malinách. Vlastně se mi to tak trochu hodilo. Ještě pořád jsem byl maličko naštvaný z toho fotbalu a měl jsem pocit, že teď mám příležitost to Alici vrátit. Bavil jsem se představou, že až mi bude za několik dní volat, že mi dluží ještě nějaké setkání, řeknu jí: „To jsi přišla pozdě, holčičko.“ Zároveň jsem si ale uvědomoval, že to je představa naivní. Alice mi totiž nejspíš volat nebude a i kdyby – já asi nebudu v takové situaci, abych si mohl dovolit jí tohle říct.

Beze slova – bez mého slova – jsme ji minuli a pokračovali ve své cestě. Blížil se okamžik, kterého jsem se bál a začal jsem myslet na praktičtější věci.

„Máte psa?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ řekla Adéla a začala se hrozně nahlas smát.

Ulevilo se mi. Zatímco jsem celý večer vynakládal veškerou energii a finance na to, abych ji rozmluvil, nyní jsem přemýšlel, jak ji alespoň na chvíli umlčet. Teď bych si i já potřeboval dát panáka.

Nakonec jsem si dodal odvahy a zazvonil u dveří jejího domu. Bylo ticho. Jen Adéla mi pořád něco vyprávěla, ale já už nechtěl nic slyšet. Nostalgicky jsem vzpomínal na staré dobré časy, kdy to byla tichá, mlčenlivá dívka. První okno se rozsvítilo, za chvíli další a pak se otevřely dveře.

„Dobrý den, já, já vám vedu Adélu,“ koktal jsem.

Mezitím se přišoural i její bratr a netvářil se na mě moc kamarádsky.

„Možná bych se měl představit, já…“ mluvil jsem dál na otce.

Adéla se mezitím vysmekla z mého objetí, sesypala se dovnitř a otec práskl dveřmi. Stál jsem před nimi jako prkno a chvíli mi trvalo, než jsem si všechno srovnal v hlavě.

Když vám střízlivý kluk přivede domů úplně ožralou dceru, není něco v pořádku.

Věci se od té doby poněkud zkomplikovaly. Když jsem občas potkal Alici, tvářila se, že mě nevidí. Zato Adéla se ke mně hlásila už druhý den. A mluvila se mnou docela normálně. Kdo na mě naopak mluvit přestal, byl Tomáš.

 

Zatím nehodnoceno

 

by-nc-nd

 

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
 
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.
  • Adds typographic refinements.

Více informací o možnostech formátování