Strom

„Momentálně mi přijde nejschůdnější strom.“

„Co?“ zeptala se.

„Chlap má postavit dům, zasadit strom a zplodit syna. Momentálně mi přijde nejschůdnější strom,“ řekl jsem.

„Už jsi nějaký zasadil?“

„Na táboře jsme sázeli smrčky. Ale abych zasadil nějaký konkrétní svůj strom, to mě teprve čeká. Jenže když zasadím strom, tak se pak budu celý život bát, že mi ho někdo zabije. Lidi jsou zlí.“

Tehdy mi bylo dvacet a měl jsem takový strach. Bál jsem se, že ho zlomí zlobivé dítě. Že na něj ožralové budou vykonávat malou potřebu, až uschne. Že ho někdo vyrve z kořenů vší silou, že na něho někdo vztáhne pilu, že se zkrátka někomu znelíbí, jako by mu stál v cestě. Ale zasadil jsem ho.

Mnoho let jsem pak žil v trvalé obavě o ten tenký proutek. Byl tak bezbranný. A já jsem nemohl být pořád při něm. Když přišla bouřka, chvěl jsem se strachy. Ale stál pevně. Tehdy jsem přestal mít strach. Teď už na něho můžou močit, vydrží to. Je silný. Žádná vichřice jej nevyvrátí

Vydržel šedesát let. Ve zdraví přežil dva totalitní režimy. Viděl jsem stromy vyrvat bagrem z kořenů, vyhodit náloží do povětří. To je má noční můra. Ale nám se naštěstí vyhnula.

Chodil jsem se skrývat do jeho stínu. Když jsem odešel do důchodu, trávil jsem pod ním celé dny. Odpočíval jsem, prohodil pár slov se sousedy.

„Postaví nám tu nový obchod.“

„Kde?“ zeptal jsem se.

„Tady, máchl rukou před sebe. Sedm set parkovacích míst, fontány, kino… Už nebudeme muset nikam jezdit. Když budeme něco potřebovat, stačí udělat pár kroků.“

Pak přijely bagry. V okolí naší ulice zmizely koruny a objevily se pařezy. Tehdy jsem poprvé vylezl do jeho větví. Nikdy předtím jsem to neudělal. Přišlo mi to nedůstojné. Jako byste milované dívce vylezli na ramena a chtěli, aby vás nosila. Ale teď nadešel čas. Nebylo zbytí.

„Já z toho stromu neslezu. Nikdy! To radši umřu. Umřu dřív, než ten strom.“

Přijeli dělníci. Přijeli pracovníci z místního úřadu. Přijela policie. Přijeli zástupci firmy. Nenávidím je. Měli megafony. Měli hadice s vodou. Měli gumové projektily. Křičeli. Nadávali. Slibovali. Prosili. Plakali. Tloukli se do hlavy. Podávali si ruce. Podávali si dveře. Předávali si hlídky. Zase křičeli. Zase prosili.

Možná, že jsou ty pozemky jejich. Ale je to můj strom. Když ho pokácí, je to, jako by mi zbořili dům, jako by mi zabili syna.