Nepovažuji se za básníka, protože jsem těch básní v životě zas až tak moc nenapsal. Pokusím se vám vysvětlit proč. Taková báseň není totiž vůbec jednoduchá věc. Musí se rýmovat a zároveň by její text měl dávat alespoň nějaký smysl. Takovou báseň nevymyslíte. Sedíte tři hodiny u stolu, tužka už je ze dvou třetin rozkousaná a na papíře je pouze první řádek zcela duchaplné básně, ke kterému se marně snažíte najít dějový rým. Taková báseň musí přijít. A potíž je právě v tom, kdy básně přicházejí.

Ani zvenku. Ne, nebojte se, nejsem zavřený. Aspoň zatím. Jenom žiji v domě, ve kterém se po jeho převodu do osobního vlastnictví začal projevovat intelekt jeho obyvatel. Dokud bydlíte v nájmu, můžete nadávat na majitele, OPBH nebo jiný úřad. Tragedie ale je, když je byt váš a vy si uvědomujete, že o věcech, které se dějí ve vašem bezprostředním okolí rozhodují lidé, se kterými sdílíte jeden dům.

Tentokrát už ne tak docela. Sotva jsem vystoupil na zastávce Novodvorská a uviděl hloučky scházejících se zájemců o slušné peníze za málo práce, měl jsem jasno. Domluvenou schůzku nebylo třeba dodržet. Přešel jsem na druhou stranu ulice a prvním busem uháněl k domovu. Stejně bych se jen ujistil o názvu firmy, řekl, že hodinovou přednášku znovu absolvovat nehodlám… a pak šel na ten autobus, tak jako teď.

Zhruba před dvěma lety jsem si zakoupil knihu Václava Klause Modrá, nikoli zelená planeta. Udělal jsem to proto, že kolem této knihy bylo mnoho rozruchu a já chtěl vědět, co je na věcech, které se říkají, pravdy. Taky jsem si chtěl udělat vlastní názor, abych nekritizoval něco, co jsem nečetl.

Po přečtení jsem napsal pro oddílový časopis tuto “recenzi”. Nakonec jsem ji z různých důvodů uložil k ledu a vzpomněl jsem si na ni teprve teď, kdy ji uveřejňuji alespoň zde.